Jdi na obsah Jdi na menu
 


Postní pokušení

17. 2. 2013

texty: Deuteronomium 26,16-19; Římanům 10,8b-13; Lukáš 26,16-19

 

píseň: 235

 

 

Sestry a bratři, pokoj vám!

Dnes se společně s Pánem Ježíšem vydáváme na poušť. Hledáme postní ztišení a vydáváme se na cestu zniternění. V tichosti a samotě. Ne abychom někomu mluvili do jeho postojů a názorů, ale abychom sami nahlédli do vlastního svinčíku.

Ježíš odchází do poušti jako někdo, kdo je plný Ducha. Vstupuje do půstu ne ledabyle, na zkoušku, jen tak z nudy či hecu, je to čin odhodlaného člověka, jemuž je již mnohé odhaleno. Cesta vyplývající z poslušnosti. Nejde o pokus, jestli to dokáže po 40 dní nejíst anebo nekouřit, ale postoj Bohem povolaného člověka, který směřuje k naplnění své životní mise. Ano, svědomitý život člověka, jemuž je odkryto, co je dobré, co si zaslouží oběti a osobního úsilí. Je pokřtěn, seznámen se svou výlučností zodpovědného člověka, syna člověka, Syna Božího. To, co ale zvažuje, co projde těžkou zkouškou ohně a svodů pokušitele je nezanedbatelné „jak“. Co všechno jsi ochoten učinit pro to, co se Ti odkrývá jako podstatné ve Tvé životní cestě!? Je Ti znám cíl, ale jak jej dobudeš? Boj s vlastním lidstvím.

Střet s pokušitelem na poušti a Ježíšův triumf nad ním je popřením světské pravdy, že „vše, co prospívá lidem, je dobré,“ anebo že „účel světí prostředky“. Je odsudkem našeho směřování k uspokojení dobrého, naší cesty ke Království Božímu, k Boží církvi, ke Kristu. Že pro samotný strom nevidíme les. Jak často se mýlíme v našich (posvěcených?) postojích.

I Syn Boží je vydán na pospas poušti a pochybám. Pochyby Toho, který přináší záchranu, záchranu celému světu bez výjimky. Světu, který svého zachránce zavrhne.

První výzvou pokušitele na vrub lékaře nemocných je otázka všímavosti k potřebám tohoto světa. Přinášíš chléb věčnosti, jsi Syn Boží, nakrm tedy všechny. Vidíš nuzné kolem sebe, hladové, nezaopatřené děti, strádající seniory, lidi bez přístřeší, nedostatek tolika tisíců lidí. Jsi přeci zachránce, Spasitel, máš tu moc, nakrm všechny! Podobně jak Marie při svatbě v Káni, když nechce, aby zábava při hostině ustala, ale tentokrát s ostnem provokace. Ukaž, kamaráde! Tak se předveď! Ne z lásky k svému synu a k lidem kolem jako Marie, nýbrž potměšilé laškování s někým, kdo zápolí ve své nouzi. Pokušitel. Nejde mu o ty strádající, ale o rozezvučení struny pýchy a sebelásky u muže Ježíše. Pokušitel neuspěl.

Ne jen chlebem živ je člověk. Sytý hladovému nevěří. Člověk bez snahy a bez hledání nic nenalézá. Bez boje není vítězství.

Když tedy nechceš dokázat, že všechny hladové hlasy můžeš utišit, ukaž tedy všem, že jsi Král. Přicházíš jako Syn Boží, disponuješ nevídanou mocí. Jsi Král, Mesiáš, Kristus. Vezmi si, co Ti náleží! Ujmi se všech království, osvoj si veškerou moc a slávu – beztak Ti patří. Tady se Ti teď nabízí! Podepiš členství ve straně, učiň ústupek zaměstnavateli, veleb svého živitele, zatleskej na znamení, nadbíhej a podlézej, škleb se a lichoť. Je to jednoduché, máš tady přesný návod. Jdi tudy, tady máš dveře otevřené. Zkrátka buď ohebný a přizpůsob se podmínkám. Jsou tu lidi, těm je dobré se klanět, jsou tu jiní, ty je dobré kopat a pomlouvat. Všechna království a všechna moc, sláva. To Ti za to stojí!

Jen Hospodinu se sluší klanět, jen On je oporou bezmocných. Vše ostatní je jen vratký sezónní hit. Dnes je, zítra není. Není jiného království než toho Božího, o něž stojí za to usilovat. Jiná království jsou jen podhoubím pletich, strachu, pomíjivé lidské zkázy – taková nejsou království pro Krista.

Dobrá, pak tedy dokaž, že jsi Kristus. Je tolik lidí, co budou ty Tvé následovníky pronásledovat. Bude tolik prázdných kostelů, tolik karikatur křesťanství. Tolik vtipů na faráře a na slaboduchost těch, kteří žijí modlitbou. Padne v nevážnost vše, čím žiješ i čím skonáš. Postav se tomu, dokaž že jsi Kristus. Je vše v Tvé moci! Nasytit, Kralovat – tím spíš jen pouze dokázat, že jsi, kdo jsi! Co může být jednodušší? Ukaž všem, že jsi zvláštní Boží! Ať nejsou na pochybách, ať aspoň vidí, s kým takto jednají? Vždyť si nezasloužíš takové jednání? Ukaž všem bez bolesti, bez strádání a bez křivd. Bez kříže. Nenech místo pochybám lidí. Nakonec mně, pokušiteli, tak vezmeš vítr z plachet! Nikdo nebude pochybovat, že Ty zrovna jsi Kristus. Skoč, a andělé Boží Tě před očima všech zachrání. Jakou lepší reklamu by sis měl přát!? Nemusíš sám strádat, naopak sám prokážeš, kým jsi!

Ne. Na cestě ke kříži nelze předbíhat. Nejsou zde zkratky ani nějaké počítačové cheaty. Půst je vytrvalou cestou k cíli, ne jejím z nouze přeběhnutím. Kříž nelze obejít, máš-li z milosti Boží obdržet to, co je za ním. Život takový, jaký je, je životem plným zkoušek, dílčích pokušení. Obstojíš? Neobstojíš? Chvíli co chvíli nové a nové otazníky, zda nabízející se řešení na cestě k dobrému dílu je to pravé. Směřujeme ke kříži s vidinou, že za ním, v nedohlednu, v mlze, v tajemství, je zázrak Kristova Vzkříšení.

Každodenní pachtění se za zajištěním nezbytně nutného životního dostatku. Tlak v zádech, že na naší práci, životě, píli jsou závislí i jiní lidé, naše rodiny. Věčná snaha dokázat, že v nás něco je, že nejsme pouhé číslo ve výkazech a v políčkách variabilního symbolu složenek. Prokázání i ospravedlnění, že my samotní jsme nástroji něčeho vyššího než pouze nějakého pomíjivého životního postoje, rozmaru. To vše jsou otázky pouště.

Církev tento souboj s pokušitelem také důvěrně zná. Nasyť všechny, ukaž, že disponuješ i světskou mocí. Ukaž, že dokážeš lépe než ti pověření nasytit a hospodařit. Dokaž všem, prokaž svůj náležitý nárok na kralování ve světle světa! Vecpi lidem do obličeje své učení lásky! Konejši se přesvědčením, samolibou pýchou, že Ty jsi Kristus (respektive jeho tělo), což všichni MUSÍ uznat!

Člověk, církev – nikdy zcela svému pokušiteli neodolali.

V páté knize Mojžíšově se seznamujeme s jakousi ratifikací smlouvy Hospodina a jeho lidu. Ještě na poušti Izrael stvrzuje, podepisuje, přiznává se ke smlouvě. Jako ve křtu, přiznáváme se k Božímu přikázání. Budeme se řídit smlouvou. Za to lid Boží obdrží zemi a stane se svatým národem Hospodina. Co se ale zvrtlo s tím lidem? Co se to přihodilo s tím křtěncem? Hanebná tragédie. Izrael odmítl vymýtit a zničit to Kaanánské. Vyhubit a vyplenit vše, co je urážkou Hospodina – pohanské sloupy, posvátné hájky, sochy božstev, zničit modloslužbu a kulty všemožných vegetačních sil. Neodmítl pokušitele. Izrael začal laškovat se vším tím světským, čeho se odmítl zříci. Zanevřel na svrchovanost Hospodina a začal si vymiňovat svého světského krále. Zhlédl se v pohanských zvycích. Rozpad darovaného, ustanoveného, posvěceného na sebe nenechal dlouho čekat. Království se rozpadlo. Lidský svár. Severní Izrael si  podmanila Asýrie, jižní Samaří o dvě století později Babylonie. Boží lid, ten horlivě zbožný křtěnec, je rozdrolen a rozptýlen po celém známem světě. Dávno přišel o páteř, o jistoty, o přízeň Hospodina. Malé klopýtnutí na počátku, podlehnutí. Do této drtě, do popela a bídy přichází Kristus. Teď, teď se vrať k Hospodinu! Kolik však z těch, kdo byli Božím lidem, Krista přijali!? Většina těch vůdců, šibalů, mrmlalů, apatických pobudů a hochštaplerů se raději držela osvědčeného otrokáře – Cézar a Řím.

Člověku je často úzko. Zjišťujeme, že jsme spíš v drti někdejší Božího lidu a ne v čele té vítězné církve. Dokonce spatřujeme, že v setkání s pokušitelem nejsme s to odmítnout pohodlnější řešení, které ale v důsledku vůbec neřeší nic. Pouze tíseň samotného rozhodování. Ohlížíme se po osobnostech, které by naši situaci změnily (když my sami toho nejsme schopni). Je to v našem státu, vzpomeňme nedávný fanatismus ohledně prezidentských voleb (jako by takový prezident mohl přímo něco změnit). Je tomu tak v pozemské církvi (to neustálé rozpomínání se na vzory, které dnes nikdo neztělesňuje), často i v našich rodinách (kde hledáním toho jednoho, který určuje a stanovuje, ztrácíme celistvost funkčního organismu rodiny). Neustále čekáme na někoho, kdo to na sebe strhne a rozhodne za nás. A přitom nevidíme toho Jediného, kdo takové rozhodnutí již učinil, protože byl jediným, kdo takové rozhodnutí mohl kdy uskutečnit – totiž živý Bůh v Kristu Ježíši.

Jak my osobně, tak církev pozemská, tak i starý Izrael, poslechněme slova proroka Ezechiela  (16,49-52.55-63): Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid (tj. podlehnutí všem třem výzvám pokušitele), který měla i se svými dcerami. Ale ruku utištěného ubožáka neposilovala. Povyšovaly se, páchaly přede mnou ohavnost, a tak jsem je odstranil, jak jsem uznal za vhodné. A Samaří, to nehřešilo ani zpolovice jako ty. Tys však rozhojnila své ohavnosti víc než ony, takže jsi ospravedlnila své sestry všemi ohavnostmi, které jsi páchala. Nes tedy svou hanbu, za niž jsi odsuzovala své sestry. Pro tvé hříchy, že jsi jednala ohavněji než ony, jeví se spravedlivějšími než ty. Styď se a nes svou hanbu, vždyť jsi ospravedlnila své sestry. (Bylas nadšená sama sebou, církvi Boží. Bylo Ti příliš jasno, člověče, co je správné. Byls pyšný, soudils cesty druhých, které se neshodovaly s Tvými představami.) Tvá sestra Sodoma i se svými dcerami se navrátí k tomu, čím bývaly kdysi, též Samaří se svými dcerami se navrátí k tomu, čím bývaly kdysi, i ty se svými dcerami se navrátíš k tomu, čím jste bývaly kdysi. Což nebylo o tvé sestře Sodomě slyšet z tvých úst v době tvé pýchy, dokud nebyla odhalena tvá špatnost? Teď nastal čas, kdy dcery Aramu a celého jeho okolí tupí a okolní dcery pelištejské tebou pohrdají. Svou mrzkost a své ohavnosti poneseš sama, je výrok Hospodinův.“ Toto praví Panovník Hospodin: „Budu zacházet s tebou, jako jsi ty zacházela se mnou , když jsi pohrdla přísahou a porušila smlouvu. Avšak rozpomenu se na svou smlouvu s tebou ze dnů tvého mládí a ustavím s tebou smlouvu věčnou. Vzpomeneš si na své cesty a budeš zahanbena, až dostaneš své sestry, ty větší i menší než ty. Dám ti je za dcery, ale nebudou účastny tvé smlouvy. Já ustavím svou smlouvu s tebou. I poznáš, že já jsem Hospodin, a budeš si to připomínat a stydět se a už neotevřeš ústa pro svou hanbu, až tě smířím se sebou přes všechno, co jsi páchala, je výrok Panovníka Hospodina.“

Vytrvejme na poušti postního času, sestry a bratři. Odhoďme veškerý sebeklam, nechme se rozhodit v našich zaběhlých životních postojích a otevřeme v důvěře a bezbrannosti srdce tomu, který přichází. Nechtějme nic zadarmo – bez kříže. Není to náš hlas, které zazní na konci časnosti. Spolu s naším Pánem vytrvejme na cestě ke kříži. Vytrvejme v odporu proti tomu, co odvádí naši pozornost od kříže, ať už je to odpírání masitým pokrmům, odmítání alkoholických nápojů, anebo vyhýbání se televiznímu zpravodajství, z něhož na nás padá tíseň, častému vysedávání u internetu či počítačových her, přezírání lidí v dopravních prostředcích a supermarketech či jen začínání vět spojkou „ale...“. Každý máme své.

Ve společenství církve se utvrzujme ve víře, posilujme láskou a živme nadějí, že na nás při společném směřování ke kříži a odmítání pokušitele od kříže (našeptávače o jiných možnostech, bonzáka na nás nehodné) za tímto křížem čeká ta jediná jistota, pramen života a základ, mimo nějž nelze stavět – Vzkříšený Pán.

Amen

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA