Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nepokojní občané

22. 9. 2011

 Texty: Jonáš 3,10-4,11; Filipským 1,21-30; Matouš 20,1-16

 

Písně: 152, 78, 199

 

Sestry, bratři,

posledních několik dní mě nesmírně tíží problém, který nás pronásleduje den co den nejen z našich televizních obrazovek ale i jako téma mnohých rozhovorů a jako podnět mnoha negativních výlevů a emotivních projevů. To, co se děje na severu Čech a Moravy, hlasité protirómské, etnocentrické vulgární projevy, které jsou často potvrzeny i obecným veřejným míněním. Uznání násilí jako oprávněného prostředku a poukazování na to, kdo je jaké pleti, rasy anebo národnosti. Nemyslíte, že už se někdy něco takového dělo? A co z toho vzešlo?

To, co stojí za veškerou touto ohavnou silou, je tolik příznačná lidská vlastnost, jakou je zobecňování. Začíná už u toho, že ti odjinud jsou vždy divní, cizí, špatní a nezapadají do našeho blízkého světa přátel, rodiny, soukromí. Vždy, když slyšíte anebo pravíte „ti dnešní mladí“. Vše, co se skrývá pod představami o typicky příznačné povaze učitelů anebo právníků, vždy, když slýcháme, co bychom jako křesťané měli dělat a čím vším jsme vinni. To vše jsou důsledky a příznaky toho, že člověk zobecňuje. Stejně jako když řekneme, ti cikáni kradou, protože nechtějí pracovat. Stejně jako když Jonáš řekne, že občané Ninive nejsou jen v očích lidských ztracení, ale že i Hospodin nad nimi nadobro zlomil hůl. Zobecňování nám pomáhá, abychom získali přehled, ale nadobro nás připraví o možnost, abychom s těmi, jež jsme vyloučili ze svého soukromí, našli společnou řeč. A není snad právě to, co se v Ježíši Kristu povedlo našemu nebeskému Otci!? On překlenul tu největší překážku mezi sebou, Bohem, a člověkem. On dokázal, že nejsou jen národy a etnika, které jsou božím lidem oproti jiným, které jsou nadobro zavržené. Že zatracení nejsou ti, co se narodí v Ninive anebo jako lidé nějaké pleti či sociálního postavení, ale že zatracení jsou Ti, kteří neslyší boží (po-)volání, že křesťansky promarněný život je ten, který přehlíží svého bližního a který si hájí své soukromí proti jiným lidem. Že ten, koho Hospodin napomíná a soudí, je kdo zobecňuje, snadno podléhá veřejnému mínění a straní se osobnímu vztahu k někomu, kdo je cizí (nevěstky, lidé ze Samaří, celníci apod.)

Dnešní texty nás k tomuto rozporu s veřejným míněním odkazují. Jonáš zápolí s tím, že by se Hospodin mohl smilovat nad hříšníky z Ninive. Pavel vykonavatel soudu římského veřejného mínění nakonec přijímá Krista a staví se na stranu nemnohých křesťanů. A Ježíš? Nebyl snad on většinovým veřejným míněním dohnán až na kříž? I zde a nyní náš sbor je svědectvím o tom, že často slovo Boží ve společnosti zapadá jako zrnko neviděné a že se stává slovem nemnohých. Jen málo lidí jej přijímá jako svou životní cestu k uskutečnění království Božího na zemi, že je slovem o záchraně – ale nakonec se nestává slovem spásy všem.

Ježíš ve svém podobenství hovoří o odměně dělníkům, které čítá 1 denár. Uvědomme si, že 1 denár byl možným minimem, s nímž mohl 1 člověk vyžít tak maximálně 1 den. Není to částka, s níž by nakrmil celou rodinu anebo si mohl dopřát nějaký luxus. Žádnou čokoládu navíc, ani benzin do auta. Je to částka tak akorát, aby nakoupil chléb. Je to vybídka k tomu, že člověk ten jeden denár musí vydělat každý den, jinak zemře hlady. Odkazuje nás k tomu, že království Boží není stavem definitivním, že nás vybízí k tomu, abychom denně šli aktivně na ten trh a usilovali o práci na vinici Hospodina. Je to vybídka k tomu, že je zapotřebí našeho neustálého úsilí.

To, co nás odvádí od království Božího, je lenost. Chce od nás, abychom denně stáli na tržišti a usilovali o práci. Jonáš se snažil z toho tržiště utéci a jak dopadl? Skončil v břiše veliké ryby. Pak přijal svou povinnost a vydal se do Ninive. A po celém svém pracovním dni, kterým bylo v jeho případě prorokování zkázy městu, byla odměna jednoho denáru, projevením Božího milosrdenství na občanech města Ninive. Důkaz, že každý má na tomto světě šanci, že nikdo před Hospodinem neroste pro šibenici. Ninivečtí se v předvečer svých dnů postavili na tržišti a přihlásili se k vinici Hospodina – a obdrželi onen jeden denár. Káli se, litovali svých hříchů a obdrželi milost.

A co na to Jonáš? Zachoval se stejně jako ten dělník, který přišel na vinici již zrána.

Kdo my jsme, že se pohoršujeme nad jinými? Nebude to naše dnešní pohoršení a naše pýcha těch, kdo od rána stál v pozoru, naší zítřejší záhubou? Není nakonec ta pokora Niniveckých jejich konečnou záchranou? Nikdo z nás neznáme události zítřejšího dne!

Sestry a bratři, přeji těm nepokojným občanům města Ninive jejich záchranu. Přeji každému člověku obživu materiální i duchovní. Přeji každému z nás pokojný a nemarnivý život pod milostí našeho nebeského Otce.

Nesrovnávejme se s jinými lidmi. Neukazujme si na ty, kdo vypadají jako ti „jiní“, abychom si říkali, jak jsme dobří a pracovití, zatímco oni jsou ti špatní. Pohleďte do svého nitra. Jediný, s kým se srovnávejte, ať je Ježíš Kristus. Jen s ním si budeme vždy patrni naší nedokonalosti a budeme vždy ve stavu kajícnosti a upřímné pokory, jen s ním budeme vždy hotovi stát na vinici našeho nebeského Otce.

Amen