František Bílek
Uměleckou dominantu velkého sálu představuje socha Františka Bílka Strom bleskem pravdy zasažený. Jedná se o sádrovou plastiku o výšce 3,5 m, kterou obci v roce 1964 zapůjčila Galerie hlavního města Prahy.
Sochař, malíř a grafik se narodil 6.11.1872 v Chýnově u Tábora. Po absolvování gymnázia v Táboře studoval v letech 1887-90 na Akademii výtvarných umění v Praze malířství u profesora Maxmiliána Pirnera. Po zjištění zrakové vady (částečné barvosleposti) začal studovat sochařství u profesora Josefa Maudra na Umělecko-průmyslové škole v Praze.
V roce 1890 získal stipendium uměleckého mecenáše rytíře Lanny a odjel do Paříže, kde studoval v letech 1891-92 na akademii Collarosi u profesora Injalberta. Zde se setkal také s Alfonsem Muchou, Zdenkou Braunerovou a dalšími umělci. V Paříži roku 1892 vytvořil díla Golgota a Orba jest naší viny trest. Členy pražské stipendijní komise pobouřila natolik, že Bílkovi stipendium odňali. Umělec se vrátil do Čech a žil v rodném Chýnově a Praze. V roce 1895 se prezentoval na výstavě v Rudolfinu dílem Zloba času. Během několika let se hodnocení jeho díla změnilo a dobová kritika i umělci začali Bílka považovat za předního sochaře mladé generace, odvracejícího se od oficiálního umění. František Bílek ale přímá spojení s výtvarným prouděním své doby nehledal, názorově vyrůstal téměř v izolaci. Význam pro něho měla přátelství s duchovně spřízněnými českými básníky Otokarem Březinou, Juliem Zeyerem i katolickými modernisty Karlem Dostálem Lutinovem a dalšími.
V roce 1902 uzavřel sňatek s Bertou Nečasovou. Léta 1902-8 jsou obdobím jeho nejintenzivnější práce. Roku 1908 se uskutečnila souborná výstava v kostele sv. Martina ve zdi. V meziválečných letech pak vystavoval v Obecním domě, Umělecké besedě, i v zahraničí. V roce 1939 se na trvalo odstěhoval do rodného Chýnova, kde 13.10.1941 zemřel. Pohřben byl na místním hřbitově. Jeho hrob zdobí monumentální plastika Modlitba nad hroby, jeho vlastní práce z roku 1905.