Jdi na obsah Jdi na menu
 


Husova církev

4. 7. 2010

Texty: Mdr 5,1-5; 1 K 14,6-19; Mt 16,13-19

Písně: 16, 286, 193



Církev je ve své podstatě zástupem svatých, kteří se dělí na tři části: jedni bojující, druzí spící a třetí vítězící. A tak kdyby první Čech byl zkušený, nenazval by církev ani „kostel“ nebo „církev“ ale „sbor svatých“, a tak by to mohli prostí lidé lépe chápat. Ale protože se ujal název „kostel“, prostí lidé usuzují hned, když slyší slovo „církev“, do hmotného pojetí církve. Proto je lépe rozumět církvi jako obecenství svatých, počínaje všechny od začátku světa až do jeho konce – všechny a jen pouze ty, kdo nakonec budou spaseni. Jsou však v církvi i zlí, protože přebývají v obecenství svatých, nejsou ale z církve, protože to nejsou údy církve, ale jsou jako výměšky, sliny nebo vředy mystického těla Kristova, z něhož budou nakonec vymýceni, až bude tělo očištěno. Ta církev se nazývá církev katolická, protože slovo katolický vychází z řeckého slova „všeobecný“ (κατά ὃλου). Má pak tato církev obecná své církve partikulární, podle rozdělení svatých, jako je-li tady v Praze sto nebo tisíc svatých, pak se nazývají církví pražskou. Kristus je hlavou té celé obecné církve, neboť je vystavěna na Kristu. Všichni svatí do ní zahrnutí mají mezi sebou obecenství lásky, poněvadž jeden druhého miluje jako sebe samého, a mají též obecenství podpory, protože se navzájem podporují. Věřme proto, že tato církev má vzájemné obecenství mezi svými údy, nevěřme však v samu církev. To vykládá sv. Augustin ve spise „O symbolu“: Dlužno bedlivě míti na paměti, že nemáme věřiti v církev, nýbrž v bytí církve, protože tuto církev založil nad sebou Kristus a Petr ji měl říditi potom za jeho nepřítomnosti, neboť si ji již dříve byl oblíbil. Říká jemu Kristus: „Tobě dám klíče“, tj. schopnost rozlišit, co je hřích a ctnost a co jimi není. Za druhé se klíč svěřuje k vůli souzení, aby soudil jako soudce, kdo zaslouží, aby ho kněz uznal za oprávněného účastníka království nebeského. A proto kněz by měl mít především první klíč, to jest schopnost rozlišovat, kterou mu ani biskup nedá, protože ji sám mít nemusí. Druhý pak klíč ať mají k otvírání království nebeského, jak to Písmo slibuje, a to k tomu, aby uznali za dědice království nebeského toho, kdo vytrvá až do konce v plnění desatera přikázání. Tomu pak udělí rozhřešení. Kdo je především veden ke spáse? Kristus praví: „Kdo uvěří“, tj. vírou, kterou přetvořila láska v konečnou a ustálenou podobu, „bude spasen“. A tak ho Kristus spasí tímto slovem: „Chceš-li vejít do života, drž se přikázání“. Kdo je zachovává, ten bude do království nebeského posléze přijat.

 


 

Drahé sestry a vážení bratři,

 

slova kazatele, která jsme nyní slyšeli, nejsou z pod mého pera. Ta jsem nevymyslel já, nýbrž Mistr Jan Hus, a on je pronesl právě na svátek Petra a Pavla, jichž jsme vzpomínali toto úterý během naší biblické hodiny. Ne nadarmo právě v tento den dvou apoštolů přichází Hus se svým z nejznámějších kázání, které je i základem jeho ekleziologie – nauky o církvi. To, co je církev a její pověření, to je právě ukryto v těchto dvou oddaných služebnících Páně, Petru a Pavlovi.

 

Petr je z povolání Krista právě tím základním kamenem, na němž je církev Kristova vystavěna. A to proto, že následovník Pána otevřeně prohlásil: „Ty jsi, Ježíši, Mesiáš, Syn Boha živého.“ Přiznal se k němu a vyznal jej jako Krista, proto na něm stojí církev. Odtud se též odvozuje apoštolskost církve. Ta je dána jistou návazností právě na apoštola Petra, k němuž se Pán přihlásil. Někdy nás svádí přihlásit se pouze k Petrovi, protože ten má klíče od království nebeského, jít cestou přímou a pohodlnou. Vystupuje zde ale i postava Pavla, který stojí ve zcela jiné pozici. Matouš ani Marek jej nezmiňují. Pouze Lukáš ve Skutcích jej zná. Ale celá záležitost kolem jeho apoštolskosti se tím zdaleka nevyjasňuje. Pavel zaceluje chybějící zástup apoštolů po odpadnutí Jidáše, nicméně církev ho přijímá jen rozpačitě. Námi zmiňovaný Petr se s ním dokonce střetává v konfliktu ohledně obřízky. Pavel své povolání chápe zcela jinak, není tu pouze pro úzký okruh židovstva a ani pro těch několik vyvolených osobností, které se jako cihly drží nejspodnější základny budovy církve – kterou je podle zmiňovaného Matouše právě Petr. Toto je protest každé reformace: Základem církve je přeci Kristus! Jen v něm a pro něj má církev své opodstatnění!

 

Za dva dny bude naše církev vzpomínat bolestného úmrtí Mistra Jana. Naše církev, která se hrdě hlásí ke jménu a odkazu Husa, ta církev, která v tomto roce slaví své devadesáté narozeniny. Jsme církví Petrovou, Pavlovou...? Za těch několik desetiletí se v mnohých z nás vytvořilo takové lnutí k církvi, že často zapomínáme, že v ní jde o konflikt obou těchto věrných učedníků Páně. Často si neuvědomujeme, že církev není jen společenství těch, kdo se schází v kostele, že církev nelze ztotožnit s kostelem. Jak jsme slyšeli u Mistra Jana: „Věřme proto, že tato církev má vzájemné obecenství mezi svými údy, nevěřme však v samu církev.“ Je to i Pavel, který vidí v prvních sborech neposlušné a falešné, proti nimž vystupuje. V církvi jsou i vředy, sliny a hnis. Církev není totožná s královstvím nebeským, přesto je v ní skryt ten klíč. Církev je společenstvím, které se aktualizuje jako tělo Kristovo. Ono spolu s Petrem vyznává „Ty jsi, Ježíši, Mesiáš, Syn Boha živého“, a tak se stává základním kamenem a podstatou církve. Přesto to není společenství dokonalé, přesto je i nadále chybující – stejně jako Petr po svém povolání...

 

Základem církve jest Kristus. Klíče království nebeského svěřil Petrovi. Pouze a jen Petrovi. Nikoli biskupovi, zákonodárci nebo nějakému z kněží, nikoli svému nástupci, ale svému učedníkovi Petrovi do jeho hořícího srdce víry. Jen to srdce víry, které Ježíše vyznává jako svého Pána, disponuje tímto klíčem. Jsou to tato srdce učedníků, v nichž se opět a znovu ustavuje církev. Budiž nám důkazem bratři Cyril a Metoděj, jichž vzpomeneme zítra, či Mistr Jan, kteří svou službou prokázali svědectví Pavlovo do Korintu. „Na světě je mnoho různých řečí a každá má svá slova. Jestliže však neznám význam těch slov, budu pro mluvícího cizincem a on zase bude cizincem pro mne.“ Význam národního jazyka v službě Bohu je nepopiratelný. To jak věrozvěstové tak i Mistr Jan moc dobře věděli. Zároveň je příznačná míra. „Děkuji Bohu, že mám dar mluvit jazyky více než vy všichni, ve shromážděních však – abych poučil i druhé – raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov ve vytržení.“ Tyto vzpomínané služebníky spojuje střídmost ale též jadrnost slova. Slovo Boží je slovem, které zasáhne a zcela změní běh událostí, člověka celého. Jsou to i slova, která vyvolávají pohrdání, smích či příklad potupy, jak víme z knihy Moudrosti 5,1-5. „To je ten, kdo nám byl kdysi k smíchu jako příklad potupy, nám pošetilým! Jeho život jsme považovali za nesmyslný a jeho konec za bezectný. Jak to, že je připočten k Božím synům a že jeho úděl je mezi svatými?“ To jsou hlasy všech těch mnohých, kteří často za svého života potkávali Ježíše i Jana Husa. Za jejich života měli svědků jen nemnoho. V osobě Ježíše a jeho v jeho kříži se odehrála kosmická bitva o záchranu člověka. Hus pro lásku k církvi Kristově usiloval o očistu a nápravu mravů těch, kdo v církvi stáli. Položil svůj život v boji s církví, aby v ní byla církev uskutečněná. Ve jméno našeho Pána se dnes schází nesčetně mnoho křesťanů, na vzpomínku Mistra Jana pozítří budou vyvěšeny vlajky.

 

Jestliže chceme být tou církví i my, buďme citliví k duchu reformátorů současnosti. Nejspíše nebudou mít příliš mnoho posluchačů, nejspíš budou většině k smíchu a dost pravděpodobně budou pohrdáni. Buďme my tou církví, řekněme těch několik málo slov, v nichž se v nás i církev ustaví: „Ty jsi, Ježíši, Mesiáš, Syn Boha živého.“ Jestliže je dnes v naší církvi nemnoho lidí, nevěšme hlavy, třeba se na počest její služby jednou budou taktéž vytahovat vlajky.

 

Je to pro nás veliký úkol. Žijme v duchu věčné reformace, jen taková církev nám může být domovem a živým Kristem. Shraňujme klíče v době kdy to vypadá, že je klíčů na miliony a brána od království nebeského se ztrácí v nedověře. Jsme společenstvím Kristovým, a je-li s námi Duch, vytrváme v lásce!

Amen

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA